Šedesátiny Zdeňka Thomy a čínské zahrady
Šedesát let oslavil druhého září Zdeněk Thoma, fotograf, cestovatel a dobrodruh, s jehož fotografiemi se setkáváte mimo jiné i na stránkách Vesmíru. Napsal dva cestopisy (Toulky po Japonsku, Země bohů a démonů), je autorem několika fotografických publikací o Japonsku, Číně a dalších zemích. Za knihu „Nepál - království pod Himálajem" získal r. 1996 cenu v soutěži Nejkrásnější knihy roku, kterou vypisuje Ministerstvo kultury ČR spolu s Památníkem písemnictví.
Za Zdeňka Thomu promlouvají fotografie z jeho nejnovější knihy.
Obrázky
![](http://www.vesmir.cz/images/1998/male/1998_560_06.jpg "První ze tří malebných soutěsek rychle se valící řeky Jang-c'tiang. Proslavené „Tři soutěsky" (úsek dlouhý asi 200 km), které opěvovali básníci a zachycovali malíři už v dávných staletích, mají být po dokončení gigantického projektu zatopeny. Měla by vzniknout nejvýkonnější vodní elektrárna na světě (s výkonem asi 14 000 MW), 600 km dlouhá zdrž, která by definitivně zatopila obávané, těžko splavné peřeje. Práce na projektu začaly v padesátých letech a účastnili se jich i čeští projektanti. Celkový rozdíl vodní hladiny by měl přesáhnout 100 m a lodi by jej měly překonávat jednak dvojitou stupnicí plavebních komor, jednak dvojitým lodním zdvihadlem. Hráz by měla pojmout 23 milionů m3 a vykopaná zemina dosáhnout objemu 75 milionů m3, objem zadržené vody by měl být 39,3 miliardy m3 (Orlík má 0,7 miliardy m3) a měla by vzniknout 56% protipovodňová rezerva. Ze zatopených oblastí má být přesídlen asi milion obyvatel. Stavba byla zahájena v roce 1993 a měla by být dokončena za 17 let, tedy roku 2010. Milovníci krás pláčou, odborníci slibují, že bude konec záplavám. Katastrofické záplavy se táhnou čínskou historií odedávna. Např. r. 1954 si povodně na Jang-c'-tiangu vyžádaly 30 000 lidských životů. Čínské řeky mění své toky katastrofickým způsobem, např. Žlutá řeka (Huang He) ústila do moře na úsvitu historie poblíž Pekingu. Roku 602 př. Kr. se její ústí přesunulo poněkud k jihu, r. 230 př. Kr. došlo k povodni, která se považuje za jednu z největších katastrof v čínských dějinách - ústí Žluté řeky se při ní posunulo asi o 300 km jižněji. Nadlidským úsilím se po desítkách let podařilo vrátit koryto do původní trasy, ale historie se několikrát opakovala. Roku 1887 si řeka našla opět nové, 800 km dlouhé koryto a její ústí se posunulo natolik k jihu, že splynulo s ústím řeky Jang-c'-tiang. Bylo přitom zatopeno území o rozloze 22 000 km2 a utonulo více než milion lidí.
/podle knihy J. Kubce a J. Podzimka: Vodní cesty světa, Aventinum, Praha 1996/
Snímek © Zdeněk Thoma")
Scenérie z kamenů představuje jihočínské hory. Vertikální kuželovité kameny se pokládaly za spojnice mezi nebem a zemí. Krajinu vyjadřují vody a hora. Za Mingů práce s kameny tvořila stěžejní část zahradního umění. Nebylo to snadné řemeslo. Vyžadovalo zkušenost, zručnost i nadání. Vždyť kameny se vyskytovaly v zahradách v různých podobách nejen jako solitéry, ale vytvářely na vymezené zahradní ploše představu horských hřebenů, ostrých štítů, srázů, roklí, koryt, horských potoků, vodopádů, kaskád a peřejí, a musely být ztvárněny tak, aby dosahovaly stejného dojmu, jakým působí sama příroda.
Mimo jiné se tento typ kamenů začal objevovat i v miniaturních scenériích, zvaných pchen šany - hory v miskách. Věřilo se, že kameny na míse, které většinou pocházely z některé z čínských posvátných hor, mají magickou moc.
Rozhodující význam pro vývoj čínského zahradního umění v době Tchangů měly soukromé zahrady. Právě tehdy se hlavními aktéry na scéně tohoto uměleckého oboru stali vzdělaní císařští úředníci, oficiálně vyznavači konfuciánské etiky, avšak v duchu dědicové myšlenek z období rozpadu Číny. Po vzoru básníka Tchao Čchiena toužili po těsném svazku s přírodou, po životě zbaveném společenských konvencí. Protože však jim jejich vzdělání v prosperujícím tchangském státě umožňovalo nastoupit cestu