O čem se psalo ve světě i u nás

Šestnáctého února odhalila automatická aparatura LINEAR, pátrající v Novém Mexiku po nebezpečných planetkách nebo jádrech komet, které by se s námi mohly srazit, pozoruhodné těleso. Dostalo označení 1999 CG₉.

Překvapivá byla především jeho dráha. Gareth Williams ze Smithsonova astrofyzikálního centra Harvardovy univerzity v Cambridži těleso pozoroval po šest nocí a zjistil, že jeho dráha je kruhová – podobně jako dráha Země kolem Slunce. Rok pro tento objekt trvá 1,09 pozemského roku.

V současné době známe jen jediné další těleso s podobnou dráhou. Označuje se 1991 VG a bylo objeveno před osmi roky (6. 11. 1991). Převládá přesvědčení, že by to mohl být poslední stupeň nosné rakety některé z meziplanetárních nebo měsíčních sond. ¹⁾ Žádná jiná ze známých planetek či komet se na podobné dráze nepohybuje.

Podle jasnosti tělesa 1999 CG₉ usuzuje Brian Marsden na rozměry asteroidu 30–50 m. Kdyby šlo o umělé těleso, muselo by mít rozměry minimálně kolem 6–10 metrů. Je tedy větší, než by mohl být poslední stupeň nějaké nosné rakety. Proto je B. Marsden přesvědčen, že těleso je kouskem Měsíce, který se při dopadu nějaké planetky nebo jádra komety vymanil z měsíční přitažlivosti, a jeho pohyb se podobá pohybu Země.

Víc budeme vědět, až se zdaří analýza spektra světla, které těleso odráží, a ze složení jeho povrchu se zjistí, zda jde o planetku, nebo úlomek Měsíce.

Meziplanetární sonda Mars Global Surveyor, o které Vesmír už několikrát referoval, dosáhla 19. února plánované kruhové oběžné dráhy kolem Marsu ve výši 367 km. Zpoždění celého roku však nenaruší hlavní úkol sondy – zevrubné mapování planety začne už v březnu.

Možná si ještě vzpomenete na obavy vědců i veřejnosti, že trosky havarované ruské meziplanetární sondy Mars 96 ohrozí obydlené území. Svou energii tato stanice vyslaná k Marsu částečně získávala radioaktivním rozpadem plutonia ²³⁸Pu. Na palubě ho nesla 270 gramů (v tabletách oxidu plutoničitého slinutého při teplotě 1200 °C do málo rozpustné keramické formy).

Mars 96 byl jedním z nejprestižnějších projektů bývalého Sovětského svazu. Měl hmotnost téměř sedm tun a tvořilo jej pět těles: První, pětitunové, se mělo stát družicí Marsu, dvě autonomní stanice MAS po 88 kg měly proletět atmosférou planety a měkce na ní přistát. Další dvě tělesa byly penetrátory o hmotnosti 65 kg, které se měly zarýt do jejího povrchu. A právě čtyři tělesa určená k vysazení na Mars získávala elektrickou a tepelnou energii z 18 malých plutoniových baterií.

Připomeňme, že nezvykle těžká družice musela mít nezvyklý způsob navedení na trasu letu. Stanici vynesla 16. listopadu 1996 čtyřstupňová raketa Proton na oběžnou parkovací dráhu ve výši 160 km. Odtud ji měl čtvrtý stupeň vyslat dál, a posléze měl přijít ke slovu další motor ADU přímo na stanici, bez něhož by se nemohla vymanit ze zemské přitažlivosti.

Čtvrtý stupeň se poprvé úspěšně zapálil, nepodařilo se však přesně zjistit, co se dělo dál v době, kdy měl pracovat podruhé. Výsledkem bylo, že Mars 96 nakonec uvízl na eliptické oběžné dráze kolem Země a nemohl dál. Dráha s nejnižším bodem ve výši pouhých 75 až 80 km nad východním Tichým oceánem – jižně od Velikonočního ostrova – nedávala žádnou možnost záchrany a muselo se počítat s brzkým zánikem sondy v atmosféře. Protože plutoniové elementy byly na tělesech uzpůsobených k průletu atmosférou, mohly se dostat až na povrch Země.

O to, kam skutečně zbytky Marsu 96 dopadly, se dodnes vedou spory.

Podle sledování ruských pozemních stanic vstoupily do atmosféry 17. listopadu mezi 00.30 až 01.30 světového času (UT). Takové velké časové rozpětí dává možnost zániku kdekoliv v dlouhém pásu, táhnoucím se od jižního Tichého oceánu přes sever Jižní Ameriky až po západní Atlantický oceán. Pozdější analýzy amerického Kosmického velitelství zúžily oblast pádu na 300 km dlouhý koridor nad východní částí Tichého oceánu, severním Chile a Bolívií a čas na 00.49 UT s chybou několika minut.

Teď teprve se plně doceňují hlášení lidí, kteří tehdy pobývali v severním Chile a kolem 00.50 UT viděli pád zářícího tělesa. V tamních horách například tábořil John Vanderbrink, odborník na elektroniku z Evropské jižní observatoře. V noci, kdy měl Mars 96 zaniknout, pozoroval na obloze pomalu letící meteor jasnější než Sirius. Bylo mu jasné, že nejde o zánik obyčejného meteoru, ale o trosku umělého kosmického tělesa. I další pozorování svědčí o tom, že sonda Mars 96 zanikla nad územím Chile a někde tam dosud leží zbytky plutoniových baterií.

Možná už za pět let se na obrazovkách televizorů proletíme ve výšce 300 metrů nad Marsem, kamera automatického pilota nahradí naše oči.

V roce 2003 tomu bude sto let, co američtí bratři Orville a Wilbur Wrightovi přimontovali na dvojplošný kluzák motor a uletěli za 59 sekund něco přes 260 metrů. O pět let později už uskutečnili první let s cestujícími.

Stavět jim k výročí další pomník? Američané vymysleli oslavu trvalejší. V roce 2003 se chtějí proletět letadlem nad Marsem. Není to samoúčelné. Z letounu letícího poměrně pomalu a v malé výšce se toho dá vidět hodně, zvlášť když byla k letu vybrána podivuhodná krajina obřího kaňonu Údolí marinerů.

Letadlo by mělo být schopno létat nad Marsem jednu až čtyři hodiny. Vzniká tu samozřejmě spousta technických problémů, přesto by letoun nemusel stát víc než 50 milionů dolarů. Nesl by vybavení o hmotnosti 7 kg, kamery a možná i radar. Na Mars by byl poslán ve složené podobě. Při snášení na padáku by se rozložila jeho velmi dlouhá křídla, která jsou nezbytná, má-li vůbec létat. Při povrchu planety je totiž atmosféra tak řídká jako u nás ve vysoké stratosféře. Nelehkým úkolem také je najít způsob, jak předat z letadla na Zemi spousty snímků i dalších údajů, které dozajista budou zajímavé.

Těšme se, třeba se už za pět let opravdu budeme moci prostřednictvím dlouhokřídlého vyslance proletět nad ztichlým světem Rudé planety. Letadlo ponese jméno Kitty Hawk na připomínku místa v Severní Karolině, kde bratří Wrigtové úspěšně překonali oněch 260 metrů

zněla rada lékařů už za doby našich babiček. Těžko říci, zda japonský lékař Tošihiro Jošihara z Ústředního výzkumného ústavu elektrárenského průmyslu nemá rád alkohol, ale usiluje o „zdravější“ přístup k boji s anemií.

On a jeho kolegové se snaží genově pozměnit rýži, aby ve svých obilkách obsahovala více železa. Lidé v zemích, jejichž potrava je tvořena především obilovinami, trpí často nedostatkem železa. Některé obiloviny sice železo získávají z půdy, ale do klasu se ho dostane málo. Japonci proto vsadili gen pro protein ferritin do rostlinek rýže. Experimenty prokázaly, že v obilkách rýže se obsah železa až ztrojnásobil. Porce takové rýže představuje 30–50 % denní dávky železa, potřebné pro dospělého člověka.

Děti, jejichž rodiče se rozvedou, onemocní častěji ve svém dospělém životě duševními nemocemi, než když dospějí v úplné rodině. Izraelští lékaři sledovali 400 pacientů trpících depresemi a schizofrenií a 170 lidí s dobrým duševním zdravím. Zjišťovalo se, zda do jejich 17 let neopustil jeden z jejich rodičů rodinu. Lidé, v jejichž dětství nebo dospívání se rodiče rozvedli, trpěli depresemi čtyřikrát více a schizofrenií třikrát více. Zároveň se ukázalo, že úmrtí jednoho z rodičů takové ohrožení nepůsobí. Bernar Lerer to komentuje až drasticky: Odchod rodiče je horší než jeho smrt.

Za to, že se nám rodiče rozvedli, nemůžeme, ale za to, že žijeme sami a bez přátel, částečně ano. Švédská lékařka Miriam Horstenová sledovala po 24 hodin srdeční činnost 300 zdravých žen a zjistila, že srdce těch, které žijí osamoceně a bez přátel, hůře reaguje na běžné každodenní stresy. Osamocený život bez přátel je podle M. Horstenové rizikovým faktorem, který zvyšuje výskyt srdečních chorob a zkracuje život.

Po osmi desetiletích se začali lékaři opět intenzivně zajímat o španělskou chřipku, která v závěru první světové války zahubila na dvacet milionů lidí. Poznali jsme, o jaký virus vlastně šlo. „Vypovídali“ o něm i lidé, kteří na španělskou chřipku zemřeli v r. 1918 a svého zhoubce si uchovali v těle, protože byli pohřbeni do hrobů vykopaných ve věčně zmrzlé zemi.

Ann Reidová z Patologického ústavu americké armády ve Washingtonu zjistila, že virus nebyl na naše předky přenesen z prasat, jak se lékaři dosud domnívali. Naopak, prasata, která tehdy také na španělskou chřipku umírala, měla smůlu v tom, že se nakazila od nás, lidí.

Tento virus číhal na svou příležitost – bídu a hlad války – prý asi už od r. 1900 a byl na lidi přenesen od ptáků.

V tomto přehledu jste se už mohli dočíst, že se výdaje na vývoj nových zbraní po skončení studené války bohudík výrazně snížily. Zbraně se ale dál zdokonalují nebo se vymýšlejí další. V USA proběhly zkoušky nového účinného laserového děla, schopného ničit nepřátelské rakety křižující nízko nad zemí. Kanón, který dokáže zábleskem světla prostřelit kov, je možné převážet helikoptérou.

Při vývoji laserových zbraní je jedním z cílů vytvořit strategickou zbraň, která by byla schopna zamířit laserový záblesk na mezikontinentální balistickou raketu záhy po jejím vypuštění tak, aby bojové hlavice s nukleárními náložemi spadly na území státu, odkud odstartovaly. Laserový kanón schopný roztavit na obrovskou vzdálenost plášť rakety je ovšem tak velký, že by musel být převážen obřím jumbojetem Boeing 747.

Daleko menší dělo, které se nyní zkoušelo, je taktickou zbraní schopnou ničit rakety v malých výškách do vzdálenosti 25 km. Tomuto dělu vysílajícímu infračervené světlo nevadí déšť, mlha ani sněžení. Jeho laser získává energii z chemické reakce mezi atomy kyslíku a molekulami jodu. Má-li být získána energie postačující ke zničení střely, musí být kyslík do laseru vháněn nadzvukovou rychlostí. Laserové dělo váží 586 kg a ke střelbě je ho možné připravit v několika hodinách. Jakých zbraní se lidé asi ještě dočkají...

Svět, v němž vznik nukleárního střetu Sovětského svazu a Spojených států často visel na vlásku, se přecejen překvapivě mění. V ústředním ruském listu Izvestija jsme 24. února mohli číst titulek „Američané budou rakety sledovat z Moskvy“.

Bylo totiž oznámeno, že se Rusko a USA znovu vracejí k jednáním o společném centru systému včasného varování před raketovým útokem. Zprvu se tím zabývali vojenští experti, pak na politické vládní úrovni ruský premiér a náměstek amerického ministra obrany. To, co se za současné mezinárodní situace zdá nemožné, se má stát skutečností už letos v září. Poněkud pikantní je, že svět se o tomto významném pokroku dověděl zásluhou úniku informací ve Washingtonu.

O co jde? Poblíž Moskvy by mělo být vybudováno společné pracoviště, které by umožňovalo zjišťovat starty raket na celé zeměkouli. Společně by tu sloužili ruští a američtí důstojníci. Hovoří se o tom, že americká vláda se už rozhodla věnovat 49 milionů dolarů na pomoc Rusku „při zdokonalování soustavy včasného odhalení startů jaderných raket“.

Rozhodnutí není bleskem z čistého nebe. O myšlence globálního systému ochrany mezinárodního společenství jednali už Jelcin a Bush v létě 1992. Jelcin s Clintonem se pak roku 1998 zabývali „výměnou informací o vypuštění raket a jejich včasném zjištění“.

Společné centrum by mělo lidstvu zajistit opět o něco vyšší míru bezpečnosti. Vyloučilo by se mylné vyhodnocení události, která by se jevila jako nepřátelský jaderný útok. V uplynulých dvaceti letech se svět několikrát dostal na práh jaderné katastrofy.

Například 26. září 1983 závada sovětské varovací služby zavinila chybnou informaci, že Amerika zahájila hromadný raketový jaderný útok na Sovětský svaz. Na poslední chvíli Sověti rozhodli, že neodpovědí veškerou silou jaderných arzenálů SSSR.

Dokonce už po rozpadu Sovětského svazu v lednu 1995 reagoval prezidentův „jaderný kufřík“ na start kanadské meteorologické rakety Black Brant z norské základny jako na možný jaderný útok. Podobně byly mylně dešifrovány čínské raketové starty.

I v Americe startovaly bombardéry s jadernými pumami, když za sovětské rakety byla považována hejna ptáků – letadla byla tehdy vracena až od severního pólu.

Není to zas tak dávno, co se ve škole učilo, že na zeměkouli je pět světadílů – Evropa, Asie, Afrika, Amerika a Austrálie. Pak byl pod antarktickým ledem odhalen další, šestý světadíl. Dnes zeměpisci hovoří o kontinentech Euroasii, Africe, spojené Severní a Jižní Americe, Austrálii a Antarktidě.

Jenže v minulosti to občas neplatilo. A to nehovoříme o době, kdy ze Světového oceánu vyčníval jediný prakontinent. Počátkem letošního roku výzkumná loď Joides Resolution s vrtnou soupravou na palubě odhalila, že v dnešním Indickém oceánu, asi čtyři tisíce kilometrů jihozápadně od Austrálie směrem k Antarktidě, se v minulosti třikrát vynořil další světadíl, a opět zmizel pod hladinou moře. Prvně se to odehrálo před 110 miliony let, podruhé před 85 miliony let a naposledy před 35 miliony let. Důkazem existence světadílu jsou horniny vzniklé za vysoké teploty a tlaků souše, a také usazeniny ukrývající semena rostlin, pyl, úlomky dřeva a dřevěné uhlí.

Kontinent je nyní skryt v moři hlubokém dva kilometry. Na světové mapě v této oblasti najdeme např. vyznačený podmořský Kerguelenský hřbet a souostroví Kergueleny. Vědcům objev neznámého světadílu prozradil, že rozpad původního jediného prakontinentu, který započal před 130 miliony let, byl ještě složitější, než jsme si dosud představovali. Pevninská mělčina svědčí o tom, že tento skrytý světadíl vznikl při oddělování a vzájemném vzdalování Austrálie, Antarktidy a Indie.

V Sýrii u Eufratu, v místech, které je ohroženo výstavbou přehrady, objevil francouzsko-syrský tým archeologů sídliště, jež bychom mohli považovat za první vesnici lidské civilizace.

Výzkum vedený D. Stordeurem a B. Jammousem odhaluje kulturu charakteristickou pro střední a horní Eufrat v údobí 9500–8700 let před Kristem a nachází další důkazy o vzniku zemědělství. Už tenkrát se začaly skupiny lovců a sběračů usazovat ve vesnicích, pěstovat užitečné plodiny a chovat zvířata, tedy měnit své životní prostředí.

Proces usazování lidí je charakterizován intenzivní tvořivou činností zejména ve „stavebnictví“, které od malých kruhových chýší zpola zahloubených do země, jež známe už z doby 12 000 před Kristem, začalo přecházet k seskupování staveb sloužících většímu počtu prvních zemědělců. Při Eufratu byly nedávno nalezeny základy oválné stavby o rozměrech 8 × 9 m, v níž byl rozsáhlý ústřední prostor obklopen místnůstkami lichoběžníkového a trojúhelníkového půdorysu.

Taková budova byla v době 9500–8700 let před Kristem centrem tehdejší vesnice. Získáváme tak opět o něco jasnější obraz společenské organizace prvních vesnic?

Velmi důkladně a sebekriticky zkoumali Francouzi své postavení ve světové vědě. Došli k závěru, že úroveň francouzské vědy je průměrná. V rámci výzkumu se porovnávaly ohlasy vědeckých prací badatelů z Austrálie, Anglie, Japonska, Francie, Kanady a USA.

Ze studie vyplývá, že výrazně vedou Spojené státy, následují Spojené království a Kanada, se značným odstupem Francie, Německo a Austrálie, a docela za nimi Japonsko. Výzkum se týká údobí 1988–1996.

Nejlépe na tom mají být Francouzi v technických oborech, a to na druhém místě za USA. Ve vědách o Zemi a životním prostředí jsou třetí za USA a Austrálií. Špatně na tom nejsou ani v psychologii – před nimi je jen USA a Spojené království. Ve všech ostatních vědních odvětvích je francouzská věda přinejlepším na čtvrtém místě, úplně nejhůř je na tom ve společenských vědách.

Při rozboru postavení jednotlivých dílčích vědních disciplín vypadá analýza takto: V aplikované matematice je Francie třetí za USA a Německem, v informatice třetí za USA a Kanadou, ve farmakologii třetí za Spojeným královstvím a USA. Druhé místo zaujímají Francouzi v technologiích zpracovatelského průmyslu živočišné výroby (za USA) a v geografii (rovněž za USA). Slabou úroveň má francouzská věda v klinických oborech, biochemii a operačním výzkumu.

Velmi nepříjemně Francii překvapilo páté místo ve fyzice, a dokonce i v disciplíně, která bývala jejich chloubou – v teoretické matematice. Na špičce světové vědy se cítí být v antropologii, politických vědách a sociologii.

Analýza 5. rámcového rozpočtu Evropské unie ve srovnání se 4. rozpočtem evropské vědy vypovídá, že řada závažných programů se dostává do skluzu. Měly se tu prý projevit zájmy určitých průmyslových lobby.

Daleko větší peníze mají plynout do věd o životě, a to o plných 32 % více. Má za tím být zájem farmaceutických firem.

Technologie informací a komunikace, představované v Evropě takovými koncerny, jako jsou Siemens, SGS Thomson a Philips, ztrácejí. V rozpočtu jim byly přiděleny prostředky o 10 % nižší, přestože tato oblast žádala zvýšení na 40 % celého rámcového rozpočtu. Získala jen 25 %, což odpovídá 3,6 miliardy EUR, nicméně i s touto částkou zůstává v rozpočtu na prvním místě.

Získal letecký průmysl, jehož lobby se na bruselské scéně Evropské unie hodnotí jako nejsilnější a nejlépe organizovaná. Je nutno si uvědomit, že Evropská asociace leteckého průmyslu zahrnuje 700 podniků, pro které navíc pracuje dalších 80 000 dodavatelů. Letectví dostalo ve 4. programu 240 milionů EUR, nyní má získat 700 milionů. Vzrůst prostředků je tu nejvyšší. Klíčem k tomuto úspěchu má být podle Alaina Pompidoua úsilí Airbus-Boeing a systémy vynášení umělých družic Země.

Atomový průmysl má jít ke dnu. Zřetelný pokles podpory výzkumu jaderné fúze (o 14 %) lze vysvětlit problémy, se kterými se potýká mezinárodní program termojaderného reaktoru ITER. Útlum v klasické jaderné energetice je důsledkem jejího zpochybňování ve stále větším počtu evropských států. Nárůst o 17 % zaznamenaly vědy o životním prostředí.

Problém, kde získat peníze na vědecké časopisy, jejichž cena stále roste, nemáme jen my. Ceny vědeckých časopisů a knih stoupají v posledních třiceti letech daleko víc než ceny běžného spotřebního zboží.

V údobí 1970–1990 vzrostly ceny časopisů ve světě přibližně o 1100 %, cena vědeckých knih naštěstí jen o necelých 400 %, stejně jako cena spotřebního zboží.

Otázkou je, jak to bude ovlivněno šířením vědeckých informaci po internetu. Musíme doufat, že nakonec nebudeme platit za internetové vědomosti tolik jako za časopisy.