Nad Darwinovým „Původem druhů“

Napsat pár slov o knize, která byla v rámci novověké biologie (ale i mimo něj) citována asi nejčastěji ze všech a již v roce svého vydání (1859) se stala bestsellerem, je neobyčejně těžké. Sekundární literatura k tomuto tématu by zaplnila možná několik kamionů.

Byla dosud jen dvě – a ani jedno nevzniklo pod šťastnou hvězdou.

Překlad gymnaziálního profesora a vynikajícího entomologa Františka Klapálka, který vyšel v roce 1914 (45 let po vydání originálu) jeho vlastním nákladem, jen s nepatrným příspěvkem Akademie věd a umění, v nastávající válečné vřavě a při malém nákladu v podstatě zapadl. Darwin žil ovšem v blahé představě (implantované asi Josefem Durdíkem, zřejmě jediným Čechem, s nímž se kdy setkal), že jeho dílo vyšlo i v jazyce tohoto podivného východního nárůdku.

Také vydání Nakladatelství ČSAV v roce 1953 (39 let po prvním českém vydání) vznikalo za bizarních okolností. Český překlad Emila a Aleny Hadačových byl sice v zásadě věrný a výstižný a rovněž náklad byl vyšší a bohatě dotovaný státem, ale právě vrcholila éra vlivu sovětské biologie, v níž dosud dominoval Lysenko, byť Stalin byl v té době už několik měsíců mrtev. Podle toho vypadají i bohaté komentáře, které lze doporučit každému zájemci o problém politizace a ideologizace přírodovědy a společenskopolitické aspekty biologie vůbec. Jen pro přiblížení dobové dikce dodatků: „Je potom divné, že ,vědec‘ těchto kvalit nedovedl přesvědčit ani své nejbližší brněnské kolegy? Mendel za svého života ve vědě neprorazil, udělal však kariéru církevní i světskou: byl zvolen opatem, stal se prelátem a ředitelem Hypoteční banky. Příznačné spojení: reakční pseudovědec, prelát a kapitalista v jedné osobě!“ Autorem je Emil Hadač, z protější strany se na rozmazaném snímku dívá odpudivý, neforemně rozteklý kněžour.

Dnešního čtenáře poněkud zarazí, že se tato klíčová kniha jmenuje On the origin of species… a nikoli třeba On the evolution of animals and plants… Pro biology osvícenské éry, chápající v rámci přírodní teologie druhy jako cosi nejen konstantního, ale i nutného asi v tom smyslu jako přírodní zákony, by vyhynutí či novotvoření něčeho tak principiálního vyvolávalo podobný podiv jako třeba vymření zákona Boyleova-Mariottova. Na kontinentě byla tato koncepce v Darwinově době už dávno opuštěna, ale v Anglii, představující tradičně jakési sociální Galapágy, byla dosud při síle a Darwinovi bylo s jejími představiteli nejednou polemizovat a dosti od nich vytrpěl. Sám byl ale také čtenářem přírodněteologických spisů, zejména pak děl Williama Paleye (např. Natural theology…, 1802), a z argumentačního instrumentária přírodní teologie si také vypůjčil řadu pojmů (např. adaptation – od lat. ad-aptatio, přitesání, uzpůsobení, rozumí se druhu pro jeho úlohu v „přírodním hospodářství“). Je dobře mít také na zřeteli, že právě anglikánskou teologii Darwin jako jediné univerzitní vzdělání dokončil, s jejími znalci (se souběžným zájmem o živou přírodu) se přátelil a její argumentační postupy Darwinovo vedení důkazů místy připomíná.

Myšlenka evoluce však v té době „visela ve vzduchu“ už i v Anglii, jak dosvědčuje anonymně vydaný spis skotského nakladatele, publicisty a amatérského geologa Roberta Chamberse The vestiges of the natural history of creation (1844). Toto dílo, obvykle líčené jako diletantský žvást, bylo ve své době nesmírně vlivné, navíc obsahuje řadu zajímavých myšlenek.

Dalším významným zdrojem Darwinovy in spirace byla praxe britských chovatelů, z jejichž činnosti si vypůjčil termín selection. Domestikanti, a zvláště holubi, byli Darwinovou velkou láskou. I kdyby neproslul vývojovou teorií, proslavily by ho jeho práce o domestikaci a původu domácích forem. ¹⁾

Teprve když uvěříme, že umělý výběr a Darwinem postulovaný výběr přírodní jsou totožné, či spíše hluboce analogické procesy (Darwin byl mistrem myšlení v analogiích, což se většinou podceňuje či přechází mlčením), můžeme se stát klasickými darwinisty. ²⁾

Přírodní výběr, místy Darwinem personifikovaný velkými počátečními písmeny – Natural Selection – je typickou vědeckou metaforou připomínající „neviditelnou ruku“ (trhu) Adama Smithe a na něj navazující anglické liberální ekonomie. Z tohoto prostředí pochází i Darwinova představa, že žádný jedinec ani druh nedělá pro někoho jiného nic dobrovolně. Tradiční obraz dubu, velkoryse živícího svými žaludy divočáky, veverky, myšice a sojky, se mění v trapné nedopatření, o němž lépe pomlčet.

Podobně jako ekonomický pokrok vzniká tržní superpozicí individuálních egoizmů, přichází i zdokonalování organizmů nelítostnou soutěživostí v boji o přežití. Tím se stává toto Darwinovo dílo nejklasičtější ukázkou sociomorfního modelování v rámci biologického myšlení: skutečnosti, že každá doba ve výkladu živé přírody vždy z široké „samoobsluhy jevů“, kterou živá skutečnost skýtá, vybere ty, které potvrzují základní principy jejího fungování. Celý děj ovšem probíhá na nevědomé rovině, cílem biologů kterékoli éry téměř nikdy není apologie společenského uspořádání, ³⁾ ale právě a jen poznávání živé přírody. Darwin by se proti výtce, že jeho kniha je v zásadě projekcí raně kapitalistické společnosti viktoriánské éry do přírody, jistě zděšeně ohradil. Této skutečnosti si před naším Emanuelem Rádlem a dalšími historiky biologie 20. století všiml jediný pozorovatel, a sice ve většině ostatních aspektů neblahý Karl Marx, jak o tom svědčí jeho dopis Engelsovi z 18. 6. 1862. Soukromě napsaná poznámka však zapadla a Darwin zůstával vůči Marxovu nadšenému zájmu chladný. V jeho knihovně je podnes parádní dárkový exemplář Kapitálu s listy z větší části slepenými zlatou ořízkou. Darwin dárkem zřejmě příliš nelistoval.

I ten nejuzavřenější biolog ale občas čte noviny, mluví s přáteli či známými a tamtamy doby k němu přece jen v posledku dolehnou. Darwin o liberální ekonomice možná věděl víc, než si myslíme: rodina jeho ženy měla prosperující továrnu na kameninové zboží. Ne náhodou je Dawkinsova „reforma“ neo darwinizmu jeho adaptací na informační věk – harmonie mezi přírodou a společností je opět obnovena a duha spokojenosti se klene. Rovněž není náhodou, že selekčně evoluční teorie vznikla v padesátých letech 19. století v myslích dvou Angličanů dvakrát zcela nezávisle: zatímco Darwin bedlivě, pomalu a v skrytu připravoval svůj tlustospis o variabilitě živých organizmů a přírodním výběru, došel mu roku 1858 z ostrova Ternate v Moluckém souostroví esej tehdy pětatřicetiletého tropického sběratele přírodnin Alfreda Russella Wallace On the tendency of varieties to depart indefinitely from the original type s prosbou, aby jej doručil Linnéově společnosti v Londýně.

K své hrůze našel Darwin v krátkém textu přehledný souhrn své dosud bedlivě tajené teorie, o které diskutoval pouze s botanikem J. Hookerem, tehdejším předsedou Linnéovy společnosti. Oba, Darwin i Wallace, byli při svých úvahách inspirováni tehdy velmi populární knihou národohospodáře T. R. Malthuse An essay on the principle of population (1798). Autor, obávající se přemnožení chudiny a nedostatečnosti ekonomických zdrojů, poprvé formuloval poznatek, že populace (v tomto případě lidská) roste exponenciálně, pokud není omezena vnějšími decimujícími vlivy. (Ty měl za smutnou, leč nezbytnou součást chodu světa.)

Virulentní myšlenka o poměrně pomalu se množících lidech lákala k aplikaci na podstatně reprodukčně aktivnější bělásky či hluchavky. Ač otázky vědecké priority nebyly v Darwinově době tak palčivé jako dnes, velkému vědci se zatmělo před očima. Bylo sice vcelku pravděpodobné, že malárie či úplavice neznámého nýmanda někde v zeleném ostrovním pekle Holandské Indie ⁴⁾ brzy udolá a po vyhození dopisu bude dost času opus dokončit a obrnit proti všem námitkám, které Darwin důvodně očekával, najisto se s tím však počítat nedalo.

Dílem z vrozené slušnosti a občanskoviktoriánské vzornosti, jíž byl Darwin vynikající ukázkou, dílem snad i ze strachu, že by tropický vousatec mohl jednoho dne zaklepat na dveře rodinného sídla v Downu, pochválit právě vyšlou knihu a vyčítavě se zeptat na osud svého článku, Darwin Wallaceův list Hookerovi přece jen předal s prosbou o radu. Po delších konzultacích s ním a s geologem Ch. Lyellem, autorem známého trojdílného „evolučně geologického“ díla The principles of geology (1830–1833), jímž byl velmi silně inspirován, se Darwin rozhodl, že bude své dílo publikovat „předčasně“, a na schůzi Linnéovy společnosti 1. července 1858 přečetli oba zmiňovaní pánové Wallaceův dopis i ukázku z Darwinova manuskriptu spolu s jeho dopisem americkému botaniku Grayovi. ⁵⁾

Zatímco zasedání společnosti probíhalo v klidu a bez povšimnutí veřejnosti, narychlo dokončenou knihu (vyšla v roce 1859 v londýnském nakladatelství Murray) provázel obrovský zájem odborných i laických kruhů a záhy se prodalo víc než tři tisíce kusů. ⁶⁾ Žádný jiný biolog se nedočkal tak velkého ohlasu ve všeobecném povědomí a žádný se netěšil takové pozornosti historiků vědy – každý papír z jeho obsáhlé pozůstalosti byl očíslován a pravděpodobně už i vydán a komentován. Jen těch biologů, kteří četli alespoň jeho nejklíčovější díla, je na procenta pozoruhodně málo a ti zbylí mají co dohánět.