Mýtus rámce I.¹⁾

Jedním z velmi znepokojujících aspektů intelektuálního života naší doby je způsob, jímž se tak rozsáhle obhajuje iracionalizmus, a to, jak se iracionalistické nauky přijímají jako něco zaručeného. Jednou ze složek moderního iracionalizmu je relativizmus (nauka, že pravda je relativní vůči našemu intelektuálnímu zázemí, o němž se předpokládá, že nějak určuje rámec, v němž jsme s to myslet: že se pravda může měnit od jednoho rámce k druhému), a zvláště pak nauka o nemožnosti vzájemného porozumění mezi různými kulturami, generacemi nebo historickými obdobími – dokonce ve vědě, dokonce ve fyzice. V této práci se zabývám problémem relativizmu. Tvrdím, že se za ním nachází to, čemu říkám ‚mýtus rámce‘. Objasním tento mýtus a budu ho kritizovat. Současně budu komentovat i argumenty používané na jeho obranu.

Zastánci relativizmu před nás staví standardy vzájemného rozumění, které jsou nerealisticky vysoké. A když se nám nepodaří tyto standardy naplnit, tvrdí, že porozumění je nemožné. Proti tomu tvrdím, že je-li dobrá vůle a dostatek snahy, pak je možné dalekosáhlé porozumění. Navíc je tato snaha bohatě odměněna tím, co se v tomto procesu dozvíme o svých vlastních názorech i o těch, které předkládáme, aby jim bylo porozuměno.

Tato práce se snaží napadnout relativizmus v nejširším smyslu. Takový útok je důležité podniknout proto, že eskalace ve výrobě zbraní téměř ztotožnila přežití se vzájemným porozuměním.

Ačkoli jsem obdivovatel tradice a jsem si vědom její důležitosti, jsem současně téměř ortodoxním vyznavačem neortodoxie: Ortodoxii pokládám za smrt poznání, neboť růst poznání závisí zcela na existenci nesouhlasu. Připouštím, že nesouhlas může vést ke střetům, ba i k násilí. A to je skutečně velmi špatné, neboť násilí se děsím. Nesouhlas však může vést i k diskusím, debatám a vzájemné kritice. A to jsou věci nejvyšší důležitosti. Domnívám se, že největší krok k lepšímu a mírumilovnějšímu světu byl učiněn, když se válka meči nejprve podpořila, a později někdy dokonce nahradila válkou řeči. ³⁾ Proto má moje téma jistý praktický význam.

Napřed bych ale měl vysvětlit své téma, a to, co míním názvem ‚Mýtus rámce‘. Budu hovořit o mýtu a proti mýtu: nepravdivému příběhu, který se rozsáhle přijímá, zvláště v Německu. Odtud pronikl do Ameriky a stal se téměř všudypřítomným u intelektuálů. V Americe se také stal základem některých nejvíce rozkvétajících filozofických škol. Obávám se tudíž, že většina mých současných čtenářů možná také věří v tento mýtus, ať už vědomě nebo nevědomě.

Mýtus rámce lze sdělit jednou větou:

Racionální a plodná diskuse je nemožná, pokud účastníci nesdílejí společný rámec základních předpokladů, nebo pokud se na něm aspoň pro účely této diskuse neshodnou.

Tento mýtus hodlám podrobit kritice.

V této formulaci zní tento mýtus jako skromné tvrzení nebo jako rozumné varování, k němuž máme přihlížet, abychom podpořili racionální diskusi. Někteří lidé si dokonce myslí, že to, co popisuji jako mýtus, je logický princip, nebo něco na logickém principu založeného. Já si naopak myslím, že je to nejen nepravdivé tvrzení, nýbrž i tvrzení bludné, a bude-li se mu všeobecně věřit, pak musí podkopat jednotu lidstva a tím značně zvýšit pravděpodobnost násilí a války. To je hlavní důvod, proč proti němu chci bojovat a vyvrátit ho.

Jak jsem naznačil, rozumím zde ‚rámcem‘ sadu základních předpokladů nebo fundamentálních principů – tedy intelektuální rámec. Je důležité odlišovat takový rámec od některých postojů, které mohou opravdu být předběžnými podmínkami diskuse, jako je přání dospět k pravdě či se k ní přiblížit a ochota sdílet problémy či chápat cíle a problémy někoho jiného.

Řekněme hned, že tento mýtus obsahuje zrnko pravdy. Ačkoli tvrdím, že nejnebezpečnějším přeháněním je říci, že plodná diskuse není možná, pokud účastníci nesdílejí společný rámec, velmi ochotně připouštím, že diskuse mezi účastníky, kteří společný rámec nesdílejí, může být obtížná. Diskuse bude obtížná i v případě, kdy tyto rámce mají málo společného. A diskuse bude tím snadnější, čím více se rámce budou překrývat. A jestliže se účastníci shodují ve všech bodech, pak se diskuse může stát snadnou, hladkou a racionální – až na to, že pak bude patrně poněkud nudná.

Co však s plodností? V podané formulaci tohoto mýtu se za nemožnou prohlašuje plodná diskuse. Proti tomu obhajuji přímý opak: že diskuse mezi lidmi, kteří sdílejí mnoho názorů, nebývá plodná, i když může být příjemná; zatímco diskuse mezi značně rozdílnými rámci může být krajně plodná, i když může být někdy krajně těžká a možná ne tak příjemná (ačkoli se můžeme naučit mít z ní potěšení).

Myslím si, že o diskusi můžeme říci, že byla tím plodnější, čím více jejích účastníků bylo s to se z ní poučit. A to znamená: čím zajímavější a obtížnější otázky se kladly, tím více nových odpovědí bylo třeba promýšlet, tím více byly otřeseny názory účastníků, a tím více mohli vidět věci po diskusi odlišně – zkrátka, tím více se rozšířily jejich intelektuální obzory.

Plodnost v tomto smyslu bude téměř vždy záviset na původní vzdálenosti mínění účastníků diskuse. Čím větší je tato vzdálenost, tím může být diskuse plodnější – vždy ovšem za předpokladu, že taková diskuse není nemožná, jak tvrdí mýtus rámce.

Je však plodná diskuse mezi různými rámci skutečně možná? Vezměme krajní případ. Otec historiografie Hérodotos vypráví zajímavý, byť poněkud děsivý příběh perského krále Dareia I., který chtěl dát za vyučenou Řekům žijícím v jeho království. Řekové měli obyčej spalovat své mrtvé. U Hérodota čteme, že Dareios ‚svolal Řeky žijící v jeho říši a zeptal se jich, za jakou cenu by souhlasili s tím, že své zemřelé otce snědí. Odpověděli, že nic na světě by je k tomu nepřimělo. Pak svolal Dareios Kalatijce, ⁴⁾ kteří jedí své otce, a v přítomnosti Řeků se jich zeptal prostřednictvím tlumočníka, za jakou cenu by souhlasili s tím, že své otce po smrti spálí. Ti hlasitě křičeli a úpěnlivě jej žádali, aby takovou ohavnost ani nezmiňoval. ⁵⁾

Podezřívám Dareia, že chtěl předvést pravdivost něčeho takového, jako je mýtus rámce. Skutečně je nám dáváno na srozuměnou, že by diskuse mezi oběma stranami byla bez pomoci tlumočníka nemožná. Byl to krajní případ ‚konfrontace‘ – abychom použili termín, který je v módě u těch, kteří věří v mýtus rámce, a který rádi používají, chtějí-li obrátit naši pozornost ke skutečnosti, že ‚konfrontace‘ zřídka kdy vede k plodné diskusi.

Dejme tomu, že ta konfrontace, kterou inscenoval Dareios, skutečně proběhla tak, jak vypráví Hérodotos. Byla skutečně neplodná? To popírám. Připouštím, že k vzájemnému pochopení nedošlo. A tento příklad ukazuje, že se v jistých vzácných případech můžeme střetnout s nepřekročitelnou propastí. Avšak i v tomto případě může být jen málo pochybností o tom, že obě strany byly touto zkušeností hluboce otřeseny a že se naučily něčemu novému. Já sám shledávám ideu kanibalizmu za právě tak revoltující, jako Řekové na dvoře krále Dareia. A předpokládám, že mí čtenáři cítí totéž. Tyto pocity by nás však měly učinit vnímavějšími a vést nás k většímu ocenění pozoruhodného ponaučení, které si máme podle Hérodota odnést z tohoto příběhu. S narážkou na Pindarovo rozlišení mezi přírodou a konvencí, ⁶⁾ Hérodotos naznačuje, že bychom měli pohlížet s tolerancí, a dokonce s respektem na obyčeje nebo konvenční zákony, které se liší od našich. Pokud vůbec k této určité konfrontaci došlo, mohli na ni někteří účastníci docela dobře reagovat osvíceným způsobem, jímž i my máme podle Hérodota na tento příběh reagovat.

To ukazuje, že dokonce i bez diskusí existuje možnost plodné konfrontace mezi lidmi hluboce svázanými s různými rámci. Nesmíme však očekávat příliš mnoho: nesmíme očekávat, že konfrontace, či dokonce dlouhé diskuse skončí tím, že jejich účastníci dosáhnou dohody.

Je však dohoda vždy žádoucí? Dejme tomu, že je nějaká diskuse, jejímž předmětem je pravdivost či nepravdivost nějaké teorie nebo hypotézy. My – tj. racionální svědci či, chcete-li, nestranní diváci diskuse – bychom ovšem byli rádi, kdyby tato diskuse skončila tím, že se všechny strany dohodnou na pravdivosti této teorie, pokud je fakticky pravdivá, nebo na její nepravdivosti, pokud je fakticky nepravdivá: avšak jen v těchto případech. Nelíbila by se nám však idea, že došlo k dohodě o pravdivosti teorie, jestliže byla fakticky nepravdivá. A i kdyby byla pravdivá, dali bychom přednost tomu, že nedojde k žádné dohodě, pokud byly argumenty na podporu této teorie příliš slabé, aby tento závěr potvrdily. V takovém případě bychom mohli dokonce dát přednost tomu, že se k žádné dohodě nedospěje. A v takovém případě bychom měli říci, že diskuse byla plodná, vedl-li střet názorů účastníky k vytvoření nových a zajímavých argumentů, i kdyby tyto argumenty nebyly nezvratné. Nezvratné argumenty ve prospěch nějaké teorie jsou velmi vzácné ve všech případech, až na případy triviální, i když argumenty proti teorii mohou občas být hodně silné.

Ohlédneme-li se zpět na Hérodotův příběh o konfrontaci, můžeme nyní vidět, že i v tom krajním případě, kdy nebyla žádná dohoda na dohled, mohla být tato konfrontace užitečná a že bude-li dost času a trpělivosti (což Hérodotos zřejmě měl), přinese plody – aspoň v Hérodotově mysli.

Moje teze tudíž není, že propast mezi různými rámci, nebo mezi různými kulturami, může být z logických důvodů vždy překlenuta. Má teze je pouze ta, že obvykle překlenuta být může. Nemusí existovat žádné společné předpoklady. Mohou být možná jen společné problémy. Různé skupiny lidí toho zpravidla mají hodně společného, např. problém přežití. Ale dokonce nemusí být zapotřebí ani společných problémů. Má teze je, že logika mýtus rámce ani nepodporuje, ani nepopírá, že se však můžeme od sebe navzájem učit. To, zda uspějeme, bude do značné míry záležet na naší dobré vůli a do jisté míry také na naší historické situaci a na naší situaci problémové.

Chci zde naznačit, že svým způsobem my sami spolu s našimi vlastními postoji jsme zčásti výsledkem konfrontací a diskusí bez závěrů toho typu, které popisoval Hérodotos.

To, co mám na mysli, lze shrnout do teze, že naše západní civilizace je výsledkem střetů nebo konfrontací různých kultur, a tudíž střetů nebo konfrontací různých rámců.

Všeobecně se přijímá, že naše civilizace – která může být nejlépe popsána, poněkud nadneseně, jako racionalistická civilizace – je do velké míry výsledkem civilizace řecko-římské. Tato civilizace nabyla mnoha ze svých rysů, jako je např. abeceda, dokonce už před střety mezi Římany a Řeky, a to střety s Egypťany, Peršany, Féničany a jinými středovýchodními civilizacemi. A v křesťanském období byla dále modifikována střety s židovskou civilizací, střety v důsledku germánských a islámských výbojů.

Jak je tomu však s původním řeckým zázrakem – vzestupem řeckého básnictví, umění, filozofie a vědy, tedy skutečným počátkem západního racionalizmu? Tvrdím, že řecký zázrak, pokud může být vysvětlen, byl rovněž do značné míry výsledkem střetu kultur. Zdá se mi, že to je vskutku jedno z poučení, které nám chtěl dát Hérodotos ve svých Dějinách.

Pohlédněme na okamžik na počátek řecké filozofie a řecké vědy. ⁷⁾ Vše začalo v řeckých koloniích: v Malé Asii, jižní Itálii a na Sicílii. To byla místa, v nichž byli řečtí kolonisté konfrontováni s velkými civilizacemi východu a střetli se s nimi, nebo na nichž se na západě setkali s obyvateli Sicílie, Kartága, Itálie, např. Toskánci. Vliv střetu kultur na řeckou filozofii je velmi zřetelný od nejranějších zpráv o Thalétovi, zakladateli řecké filozofie. Nepochybný je v Hérakleitovi, který byl patrně ovlivněn Zoroastrem. Avšak způsob, jímž střet kultur mohl přivést lidi ke kritickému myšlení, je nejpatrnější u potulného pěvce Xenofana. Ačkoli jsem už některé z jeho veršů citoval při jiných příležitostech, učiním tak znovu, protože tento bod krásně ilustrují. ⁸⁾ Xenofanés využívá poučení, které získal ze střetu mezi řeckou, etiopskou a thráckou kulturou, ke kritice antropomorfních teologií Homéra a Hésioda:

Aithiopové svým bohům nos tupý

a černou pleť přiřkli,

Thrákové svým oči modré a vlasy dávají rusé.

Kdyby však voli a lvi a koně též dostali ruce

anebo uměli kreslit i vyrábět tak jako lidé,

koně by podobné koňům a voli podobné volům

kreslili podoby bohů a právě taková těla

jejich by robili, jako i sami postavu mají.

A Xenofanés vyvozuje z tohoto poučení důležitý kritický závěr: lidské poznání je omylné.

Bozi neukázali vše z počátku smrtelným lidem;

ti však hledati musí a časem naleznou lepší.

Nuže ač zdá se, že to, co pravím, se podobá pravdě.

Žádný nespatřil člověk a žádný nebude vědět

o bozích přesného nic a o všem, co vykládám tuto.

Byť snad i náhodou vyřkl, co zcela je zdařilé, přece

sám o tom vpravdě neví a na všem spočívá zdání.

Ačkoli Burnet a další to popírali, myslím si, že Parmenidés, možná největší z těchto raných myslitelů, byl pod Xenofanovým vlivem. ⁹⁾ Přejímá Xenofanovo rozlišení mezi jednou definitivní pravdou, která není podrobena lidské konvenci, a dohady, míněními a konvencemi smrtelníků. Vždy existuje mnoho různých mínění a konvencí ohledně každého problému nebo tématu (jako jsou bohové). To ukazuje, že nejsou všechna pravdivá. ¹⁰⁾ Zdá se tedy, že Parmenidés (současník Pindara, jemuž Platón připisuje rozlišení mezi přírodou a konvencí) byl první, kdo jasně rozlišoval mezi pravdou či skutečností na jedné straně a konvencemi či konvenčními míněními (pověst, plauzibilní mýtus) na druhé – poučení, můžeme říci, které získal od Xenofana a ze střetů kultur. Vedlo ho to k jedné z nejodvážnějších teorií, jaké kdy byly vymyšleny.

Střet kultur hrál důležitou roli ve vzestupu řecké vědy – matematiky a astronomie – a lze dokonce vystopovat cesty, jimiž některé z různých střetů vydaly plody. Navíc naše ideje svobody, demokracie, tolerance, a také ideje vědění, vědy, racionality, lze všechny stopovat zpět k těmto raným řeckým zkušenostem.

Ze všech těchto idejí se zdá být základní idea racionality. Z našich zdrojů se jeví, že vynález racionální nebo kritické diskuse byl učiněn současně s některými z těchto střetů a že se diskuse stala tradicí se vzestupem nejranějších iónských demokracií.