Mlčení jako způsob mluvení

Na počátku každé komunikační situace volíme jednu ze dvou možností: mluvení, nebo mlčení. Přitom mlčení (nemluvení) jsou různá. Lidé čekající na autobus spolu prostě nemluví, kdežto rozhádaní manželé „spolu nemluví“ doopravdy. Mlčení může svědčit o trémě nebo nechuti k danému tématu, může být svědectvím o vzájemném neporozumění, ale bývá i výrazem vrcholného, jaksi slavnostního porozumění. Lidé mohou mlčet spolu, ale i vedle sebe. Mlčení a mluvení tvoří dvojčlenný systém souřadných aktivit, které se k sobě vzájemně odkazují.

Pokud dítě ve škole či delikvent u výslechu odpovídá na otázky mlčením, něco to znamená, mlčení je znakem. Kdežto obyčejné „nemluvení“ znakový charakter nemá. Existuje ovšem mnoho případů, kdy by bylo možno to, o čem se mlčí, vyjádřit verbálně. Překlad „zarytého“ mlčení do řeči by mohl vypadat třeba takto: „Dejte mi už pokoj, a hlavně se mě na nic neptejte.“ (Slovo a slovesnost 57, 91, 1996/2)