Když je jeden za osmnáct...

Za kolik je v takovém případě druhý? Přece bez dvou za dvacet! A kolik to vlastně je? Pro ty, kteří toto rčení znají, je to pochopitelně opět osmnáct. Pro ty ostatní, kteří rozumějí česky, ale neznají metafory o shodě lidských vlastností nebo činů (viz jsou ze stejného těsta, mohou si podat ruce, čert jako ďábel), však existuje dvojí výklad: první možnost je druhý (bez dvou za dvacet) neboli d = –2 + 20, čili d = 18; ovšem je tu i druhá možnost, totiž (druhý bez dvou) za dvacet neboli (d – 2) = 20, čili d = 22. Vymysleli ji ovšem čistě z recese studenti, kteří smysl rčení znali až moc dobře.

Zaujalo je vypuštění sponového slovesa, které spolu s volností českého slovosledu nabízí chápat větný člen bez dvou buď jako přívlastek (rozvití jmenné části přísudku za dvacet), nebo jako příslovečné určení (rozvití nevyjádřené přísudkové spony je).

A co na to říkají autoři počítačových textových analyzátorů? Zjistili, že bez znalosti kontextu lze v češtině více než jedním způsobem vykládat každé druhé slovo! (Naše řeč 81, 55, 1998/1)