Jiří Vacík /19. 4. 1930 – 4. 1. 1997/

Od studií (1952 – 1957) spojil J. Vacík svoji dráhu vysokoškolského učitele s katedrou fyzikální chemie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze, kde byl až do svého odchodu do důchodu v minulém roce. Zavedl k nám a vyvinul jednu z důležitých separačních elektroforetických metod, izotachoforézu, kterou rozpracovával experimentálně i teoreticky k dokonalosti.

Po více než dvacet let přednášel na Přírodovědecké fakultě úvodní kurs obecné chemie. Profesor C. A. Coulson jednou poznamenal, že největší poctou autoru monografie nebo učebnice je, jestliže se po ní zájemci ptají nikoli názvem, ale jménem autora. Nenápadná, útlá knížka prof. Jiřího Vacíka o obecné chemii, několikrát znovu vydaná, byla mezi studenty známa jako „Vacíček“.

Vacíkův vztah k umění, zvláště k umění modernímu, se odrážel vlastně ve všem, co Jiří Vacík dělal, ale zvláště v jeho keramice, které se věnoval od mládí, od svých studií na keramické průmyslovce.