Epidemie, o které se moc nemluví

Soužití s počítačem se nám, lidem konce dvacátého století, stalo samozřejmostí. Musíme ale počítat i s tím, že občas narazíme na nějaké podezřelé individuum, které si udělalo koníčka z toho, že nám, víceméně slušným a poctivým uživatelům PC či macintoshů, otravuje život výrobou virů. A to doslova: latinské slovo virus totiž původně znamenalo – jed.

Dnes ale biologové virem rozumějí něco jiného: nitrobuněčného parazita, který je schopen využívat genetickou informaci buněk k svému prospěchu. Na genetickou informaci se můžeme dívat jako na program, který řídí budování a funkci buněčného těla. Genom je software a jeho obsahem je návod na výstavbu a obsluhu hardwaru, jehož účelem je právě interpretace genomu (slušelo by se asi říkat spíš wetware než hardware). Viry se množí na útraty metabolizmu buňky i jejího proteosyntetického (interpretačního) aparátu, zpravidla aniž by k její funkci přispívaly. Hostitele tím přinejmenším vyčerpávají, ale jsou i viry, které se chovají ještě bezohledněji: v extrémním případě „přeprogramují“ buňku tak, že až do smrti (v tomto případě ovšem brzké) nedělá nic kromě množení (replikace) viru.

Počítačové programy nemají za úkol výstavbu a údržbu vlastního hardwaru, nýbrž plnění jednodušších či složitějších přání uživatele, který se nachází mimo stroj. Lze se tedy zabývat vztahem hardwaru a softwaru, aniž bychom museli zkoumat, zda byla dřív slepice nebo vejce, genom nebo buňka. Při analýze struktury a funkce genomu úspěšně (byť možná ne vždy uvědoměle) využíváme přirovnání genomu k softwaru, jak dokládají už schémata regulace buněčných dějů, pozoruhodně podobná schématům počítačových programů. Je na místě ptát se, zda by naše nazírání na umělý svět počítačového zpracování informací nezískalo přijetím metafory opačné – zda můžeme pohlížet na software jako na svého druhu genom. Zkušenost s počítačovými viry naznačuje, že možná ano.

Počítačové viry, podobně jako ty „živé“, na „řádném“ softwaru parazitují tak, že se bez ohledu na vůli uživatele množí na disku, připojují se k programům, které se pak místo vlastní funkce věnují replikaci viru, a podle míry zlomyslnosti svého autora páchají i jinou neplechu – od nevinného blikání kontrolky na klávesnici až po úplné zničení všech dat na disku počítače.

Dnes prý po světě běhá přes deset tisíc počítačových virů. Skrývají se i ve zdánlivě obyčejných textových dokumentech. Můžete je dostat na disketě i elektronickou poštou. Některé se mění doslova pod rukama a jiné parazitují na programech, jejichž původním účelem byla ochrana proti virům. Jsou i viry, které se mohou přenášet mezi PC a macintoshem ¹⁾ . Snad jediné, co počítačové viry nedokážou, je „přeskočit“ z elektronického mozku PC do biologického mozku uživatele. A ukážeme si, že ani tohle možná nelze tvrdit moc kategoricky.

Přitom je vývoj počítačových virů záležitostí všehovšudy posledních 12 let (viz též P. Klemera, J. Macků: Počítačová viróza, Vesmír 67, 543, 1988/10). Cesta k úvahám o teoretické možnosti programů, které by byly schopny samostatného pomnožování a infekčního šíření v paměti a na discích počítače, však byla na světě přinejmenším od r. 1976. Tehdy totiž britský zoolog Richard Dawkins ve své nyní již klasické knize „The Selfish Gene“ formuloval představu biologie, která se nezabývá – tak jako dosud – organizmy jakožto jedinci či členy společenstev, ale vidí v nich „stroje na přežití“ (survival machines), které si jejich geny vybudovaly k svému prospěchu. Geny jsou však pro Dawkinse jen zvláštním případem replikátorů – struktur, které dokážou vyrábět své vlastní kopie a jejichž šance na přežití je tím větší, čím dokonalejší a úspornější je proces kopírování (blíže viz J. Zrzavý, Vesmír 77, 67, 1998/2). Totéž se však v určitém smyslu dá říci i o myšlenkách, názorech, idejích a pověstech. Dawkins i v nich vidí sobecké replikátory zvláštního typu, které nazývá mémy. Možnost darwinovské selekce mémů v lidských myslích přitom ilustruje paralelou zjevně počítačovou: mémy soutěží o dobu rozhlasového a televizního vysílání, stránky novin či plochu plakátů, ale zejména o čas naší pozornosti a místo v naší paměti, jako by byly počítačovými programy soupeřícími o využití času procesoru a o místo na disku. Jenomže počítače, v nichž mémy žijí, jsou lidské mozky (R. Dawkins, The Selfish gene).

Zřejmě vůbec první úspěšné pokusy o napsání infekčního, replikujícího se programu (viru) lze datovat až do let 1986–1987, možná také proto, že programátoři neměli důvod číst Dawkinse. Ačkoli už první napsané viry měly na svědomí několik menších epidemií, ještě r. 1988 někteří významní odborníci o existenci virů pochybovali. Do konce téhož roku však Dawkins osobně (či spíše jeho počítač) zažil dvě virové infekce, takže v poznámkách k novému vydání citované knihy z r. 1989 už nacházíme značně rozhořčený komentář o tvůrcích virů spolu s tvrzením, že vznik počítačových mémů schopných replikace se zřejmě dal předvídat. Jinak řečeno: počítačové viry jsou prostě mémy, které se množí a šíří v paměti počítačů, aniž by do jejich šíření museli vědomě zasahovat uživatelé. Jsou ovšem i další sobecké počítačové mémy, jejichž šíření se uživatelé vědomě účastní, třeba Microsoft Powerpoint. Ještě jsem nepotkala nikoho, kdo by tento program používal, i když většina uživatelů MS Office si jej nechala automaticky nainstalovat.

Jedním z prvních napsaných virů byl virus zvaný Jerusalem podle místa, kde byl nalezen (a asi i napsán). Dává o sobě občas vědět dosti nepříjemným způsobem – vždy v pátek třináctého maže programy, které jsou toho dne používány. 13. ledna 1989 byl pátek a události předchozího roku většinu odborníků přesvědčily, že viry přece jen existují; na světě tudíž bylo jedinečné (totiž první svého druhu) téma pro reportéry všech sdělovacích prostředků. Počítačové viry pronikly do novin a televize, odkud už nikdy zcela nezmizely. Jenomže noviny se nesmějí opakovat. Epidemie viru Jerusalem v lednu 1989 možná ještě získala slávu přiměřenou významu události. Téhož roku se v Holandsku objevil nový virus jménem Datacrime, který vyhrožoval, že vymaže disky 12. října téhož roku. I když se Datacrime prý šířil velice neúčinně, varování před tímto virem přerostlo v dramatickou kampaň, ne zcela úměrnou skutečnému (nevelkému) rozsahu nebezpečí. Těžko říci, nakolik by této kampani byla zabránila seriózní analýza chování viru metodami, které byly sice v této souvislosti zavedeny až o několik let později, ale které už po desetiletí znali a používali lékařští epidemiologové. Panika kolem Datacrime byla však zanedbatelnou maličkostí ve srovnání se zděšením, které zachvátilo svět před 6. březnem 1992, kdy se měl aktivovat virus Michelangelo. Publikovaná varování předpokládala, že Michelangelo zasáhne asi 5 milionů počítačů po celém světě; nakonec jich ale bylo jen 5–10 tisíc. 998 z tisíce infikovaných strojů tedy existovalo jen v lavinovitě se šířících poplašných hlášeních; skutečný, nepříliš úspěšný Michelangelo zrodil pověst o Michelangelovi tisíckrát virulentnějším.

Množící se softwarové mémy – počítačové viry – tedy přerůstají v mémy „klasické“, pověsti, které se šíří „postaru“ ústním či písemným podáním. Na těch, o kterých zatím byla řeč, se dalo najít aspoň zrnko pravdy. Ale ani to není pravidlem. Na přelomu let 1994 a 1995 se objevilo první varování před virem, který se šíří ve zprávách elektronické pošty. Prý stačí otevřít infikovanou zprávu a virus (podle verze) zničí data nebo i hardware napadeného počítače, popřípadě ještě předtím sám sebe pošle na všechny adresy, které na disku své oběti najde. Od té doby se objevují další a další varování před podobnými viry, které se prý dají poznat podle záhlaví (subject) infikovaných zpráv. Máme tedy viry jménem Good Times, Penpal Greetings (i u nás loni účinně popularizovaný, dokonce v novinách), Irina, Deeyenda, Make money fast, Join the Crew... a určitě i další, a všechny tyhle viry mají jednu společnou vlastnost: neexistují. Na popsaném principu totiž virus fungovat nemůže: nelze se nakazit čtením jednoduché textové zprávy, k aktivaci viru se vždy musí spustit infikovaný program ²⁾ . Falešná varování před viry se někdy ohánějí citacemi neexistujících profesorů renomovaných či fiktivních univerzit či vymyšlenými odkazy na sdělení důvěryhodných státních úřadů, jako je třeba americká Federal Communications Commission, nebo přinejmenším dokládají odbornou důvěryhodnost svých autorů hojným používáním impozantních technických termínů, které řadový uživatel jistě nezná, protože autor varování si je právě vymyslel.

Odkud se „poštovní“ viry – či spíše pseudoviry – berou? Za některými se může skrývat i vcelku ušlechtilý úmysl, jakým je „hubení“ řetězových dopisů onoho druhu, který jistě všichni známe z papírové podoby. Například virus Make money fast je zřejmě výsledkem úspěšného pokusu vymýtit výzvy k účasti na pyramidové hře, kterou prý můžete rychle vydělat peníze. Dopisy vyzývající k rychlému zbohatnutí opravdu přestaly kolovat, ale samo varování se znamenitě ujalo a od té doby žije vlastním životem. Další „virus“ jménem Irina má dokonce na svědomí renomovaná vydavatelská společnost, která na falešném varování postavila reklamní kampaň v souvislosti s vydáním sci-fi románu. Přes všechny pozdější snahy ujistit veřejnost, že šlo skutečně pouze o reklamní trik, varování před Irinou, podepsané jedním z hrdinů románu, dodnes koluje internetem. U ostatních „pseudovirů“ ale můžeme o důvodu jejich vzniku jen spekulovat. Jedno je jisté: viry, i ty falešné, vznikají dost často odvozováním z jiných virů. Jako důkaz stačí porovnání textu dvou falešných varování, která začala kolovat světem v rozmezí jediného měsíce na podzim 1996. Jedním je už zmíněná Irina a druhým úvodní odstavec dlouhého varování před „zbrusu novým“ virem jménem Deeyenda. Není třeba použít žádné komplikované postupy k tomu, abychom odhalili zřejmou příbuznost těchto textů. Ještě působivěji jejich podobnost vynikne, použijeme-li grafické znázornění obvyklé při studiu „textů“ jiného druhu – sekvencí bází v DNA či aminokyselin v proteinech (viz obrázek). Pan Dawkins by asi měl radost.

Opravdové počítačové viry tedy jdou ruku v ruce s „pseudoviry“, které sice využívají počítače jakožto vektor svého šíření, ale žijí vlastně spíš v našich mozcích. Zatím byla ovšem řeč jen o pseudovirech, které na počítačích závisejí i jinak, skrze svou souvislost s pravými viry. Ani to ale není podmínkou. Úspěšné pseudoviry, o kterých zatím byla řeč, vděčí za své šíření všelidskému strachu z neznáma (v tomto případě technické povahy) a stejně všelidské ochotě věřit autoritám, pro které neznámo žádným neznámem není. Ale vnitřní „život“ počítače je poměrně neškodným a málo účinným zdrojem strachu z neznáma, a tak se nesmíme divit, že internetem kolují nejen falešná varování před počítačovými viry, ale i stejně nepodložené historky o obchodních cestujících, kteří se nechali pozvat na skleničku Tajemným cizincem, a po blíže neurčené době procitnou z bezvědomí v hotelové vaně plné ledové vody a s telefonem na dosah ruky, aby si mohli zavolat sanitku, protože jim kdosi ukradl obě ledviny. Neoprávněná důvěřivost vůbec není a nikdy nebyla výhradní doménou internetu, proto se tak daří řetězovým dopisům na papíře i in silico, a proto některé z těchto dopisů dokonce spokojeně přecházejí z jedné formy do druhé... chlapec jménem Craig umírá na vzácný druh mozkového nádoru a chce před smrtí vstoupit do Guinessovy knihy rekordů tím, že shromáždí největší sbírku pohlednic na světě, už po celá léta dopis koluje internetem i „šnečí“ pozemní poštou, skutečný Craig se prý uzdravil a je z něj úspěšný mladý muž, ale pohlednice chodí dál po celých pytlích a budou chodit, dokud bude internetem bloudit nebohý virtuální umírající sedmiletý chlapec a dokud se najdou důvěřivé duše ochotné přispět do jeho sbírky, i když to stojí pohled a známku.

Přesto – nebo proto? – lze v celé téhle poněkud pochmurné historii o tom, jak lehké je naletět, najít i něco útěchy. Zaprvé: zlomyslností na internetu se není třeba bát o nic víc než zlomyslností v životě občanském, na které jsme si už koneckonců museli zvyknout. Zadruhé: ty pohlednice ještě nepřestaly chodit.