Budoucnost jaderné energie v České republice

Při rozhodování o výstavbě a provozu jaderných elektráren je nutné uvažovat aspekty energetické (Potřebujeme jadernou energii? Existují dostupné varianty krytí našich energetických potřeb?), ekonomické (Zajišťuje jaderná varianta naše požadavky na elektrickou energii s nejmenšími náklady?), legislativní (Dává existující legislativa dostatečné právní záruky bezpečnosti celého jaderného palivového cyklu?), ekologické a zdravotní (Jsou vlivy na lidské zdraví a životní prostředí přijatelné? Nejsou vyšší než při jiných reálných variantách?), bezpečnostní (Je riziko havárie přijatelně nízké? Je zajištěna spolehlivá dodávka elektřiny?), sociální (Je obyvatelstvo ochotno jadernou energii akceptovat?), technické (Splňuje dané konkrétní řešení současné a očekávané budoucí požadavky?), zahraničněpolitické (Je jaderná energie akceptována mezinárodním společenstvím, jehož jsme součástí?), etické (Odpovídá současné morálce produkovat odpady, ač nebylo dosud prokázáno je–jich bezpečné zneškodnění?), vědecké (Je reálné předpokládat bezpečné uložení nebo bezpečnou transformaci vyhořelého paliva? Jaká je pravděpodobnost úspěchu komerčního využití jaderné fúze?).

Ahearn zcela pragmaticky zdůrazňuje základní příčinu zastavení výstavby jaderných elektráren v USA: nasycený trh a neschopnost konkurovat alternativnímu zajištění energie.

Základní rozdíl je v tom, že

• potřebujeme nové zdroje elektřiny,
• elektřina z jaderné elektrárny Temelín má podle dostupných analýz nejnižší marginální náklady,
• nemáme dostatek jiných vhodných primárních energetických zdrojů,
• jaderná elektrárna Temelín je první jadernou elektrárnou v bývalém východním bloku, která splňuje kritéria jaderné bezpečnosti přijímaná ve vyspělých státech.

Argumenty proti dostavbě uvádějí vysokou energetickou náročnost našeho celého národního hospodářství a významný pokles spotřeby elektřiny od r. 1990. Taktně nehovoří o uhelných elektrárnách na konci jejich doby životnosti (s průměrným stářím blížícím se 30 rokům), o nízké spotřebě elektřiny v našich domácnostech v porovnání s vyspělými státy (viz obrázek). Dále je třeba připomenout rozdíl mezi vývojem celkové spotřeby energie a spotřeby elektrické energie v období zvyšování účinnosti využití energie. Jak demonstruje případ SRN v letech 1973 – 1990 (obrázek 2), musíme předpokládat vzrůst poptávky po elektřině i za předpokladu stagnace celkových energetických vstupů do ekonomiky státu.

Porovnávání ceny výstavby jaderných elektráren u nás a v zahraničí je irelevantní. Velká část výstavby Jaderné elektrárny Temelín byla realizována ještě před počátkem inflace, což je jednou z významných příčin příznivého ekonomického porovnání s alternativními zdroji.

Každou analýzu je ovšem možné zpochybnit. Má-li mít takové zpochybnění váhu, potom musí být prokázáno. To se však dosud nestalo.

Jediným významným domácím energetickým zdrojem je vysokosirnaté hnědé uhlí s nízkou výhřevností. Představy, že odsiřování tento problém vyřeší, jsou iluzorní. Jednak účinnost dobrých odsiřovacích zařízení je mezi 90 – 95 %. Spotřebují se velká množství vápence, který se opět musí těžit a dopravovat (stechiometrický výpočet teoretické spotřeby ponechám čtenáři). Za předpokladu průměrného snížení emisí SO₂ o 95 %, 2 % obsahu síry v uhlí a přeměny oxidu na CaSO₄.2H₂O dostáváme přibližně 10 % váhového množství spáleného uhlí ve formě produktu čištění. Nemůžeme pochopitelně zasádrovat celou republiku, a tak se tento produkt bude muset také někde skladovat.

V nedávno publikovaném "Novém směru" ("The New Direction", The Washington Post, 20. 7. 1994), který uvedla ředitelka Agentury pro životní prostředí USA paní Carol M. Browner, se konstatuje, že legislativa, která donutila americký průmysl instalovat odsiřovací zařízení, sice pomohla zlepšit kvalitu ovzduší, ale zhoršila čistotu vod. Neměli bychom ovšem zapomínat ani na emise CO₂, polétavý prach obsahující toxické prvky a rovněž prvky radioaktivní a obrovská množství škváry a popela.

Nejpřijatelnější alternativou je dnes zřejmě zemní plyn, a to přesto, že jeho těžba a využívání příspívá ke skleníkovému efektu. Můžeme na sebe vzít odpovědnost za nepřiměřené zvyšování naší závislosti na dovozu energetických zdrojů?

Jako nejadernou alternativu uvádějí zejména rakouští “experti″ přestavbu temelínské elektrárny na využití plynu. Je zajímavé, že tato “lákavá a přímo se nabízející″ varianta nebyla vyzkoušena po rozhodnutí neuvést do provozu rakouskou jadernou elektrárnu Zwentendorf. Zde je nutné vzít v úvahu, že pro případné využití zemního plynu by pouze ekonomický sebevrah stavěl pětisetmegawattové bloky s monovýrobou elektřiny. Z existujícího zařízení by se při přestavbě na zemní plyn mohlo kromě administrativní budovy a zdravotního střediska využít ještě tak oplocení. Plyn se využívá výhodně pro kombinovanou výrobu elektřiny a tepla, a to v blízkosti místa spotřeby.

Návrhy Rakušanů mi připomínají jeden seminář o obnovitelných zdrojích energie, kdy přednášející z průmyslových států doporučovali posluchačům ze států rozvojových “netradiční zdroje″, které se z ekonomických důvodů neuplatnily v bohatých státech. Reakci posluchačů si každý čtenář domyslí.

Využití obnovitelných zdrojů v měřítku, které by hrálo významnější roli v naší celkové energetické bilanci, je sice hezkou iluzí, ale nic více. A někdy je to i představa nepříliš lákavá. Představme si, že bychom chtěli výkon 2 000 MW Jaderné elektrárny Temelín nahradit větrnými elektrárnami o výkonu 200 kW (patří k největším). Znamenalo by to, že by se v průměru cca 6 000 hodin v roce muselo točit 10 000 vrtulí. Na cestě z Prahy do Pardubic by musela stát každých 10 m jedna větrná elektrárna... Přes optimistické prognózy ze 70. let (ropné šoky) se podíl “nekonvenčních″ zdrojů na výrobě elektřiny v období 1971 – 1990 nezvýšil a tvořil 0,6 % (viz tabulku).

Samozřejmě nejperspektivnější je zvyšování energetické účinnosti. Je bohužel nereálné zavést úsporná opatření tak rychle, aby bylo možné podstatně snížit poptávku po elektřině. A jak jsem již uvedl, všude ve světě rostla při zvyšování energetické efektivnosti absolutní spotřeba elektřiny.

Je těžké ubránit se apokalyptickým představám v době, kdy jsou v bývalých státech Sovětského svazu dále v provozu energetické bloky RBMK, tj. stejné konstrukce, jako byl havarovaný blok jaderné elektrárny v Černobylu, u nichž je riziko dále zvyšováno nedostatkem kvalifikované obsluhy. Jaderná energetika rozhodně není vhodná pro neklidné politické doby. Věřme, že to nebude náš případ.

Zanechávat příštím generacím vyhořelé palivo nedává naší generaci vysoké morální ocenění. Časové rozměry tohoto problému přesahují naše dosavadní zkušenosti. Představme si, že by nám porovnatelné odpady zanechali lidé žijící např. za časů sv. Václava. Oslavovali bychom dnes jejich knížete slavnostním chorálem?

Váhu tohoto hlediska poněkud snižuje skutečnost, že jaderný program nezahajujeme. Vyhořelé palivo již na našem území máme. Na druhé straně skutečnost, že spalujeme fosilní paliva rychlostí vyvolávající významnou změnu složení atmosféry, nám nedává výbornou ani chvalitebnou z etiky. Zcela určitě svým chováním v obou případech omezujeme naplňování oprávněných potřeb budoucích generací.

o aspektech sociálních, legislativních a zahraničněpolitických, které jsou pro Českou republiku a Jadernou elektrárnu Temelín specifické. Za velice riskantní považuji skutečnost, že se dosud nepodařilo přesvědčit zastupitelstva okolních obcí o přijatelnosti stavby z hlediska jaderné bezpečnosti a zdravotních dopadů. Je třeba zdůraznit, že jde o jadernou elektrárnu, která již bude plně vyhovovat západním bezpečnostním standardům.

Na averzi vůči dostavbě Temelínu se podílejí dva faktory:

• Nevhodná nebo neúčinná komunikace s veřejností, provozovatelovo podcenění spolupráce s obcemi, které se tu v minulosti určitě projevovalo (viz např. jednání o výstavbě meziskladu vyhořelého paliva v jaderné elektrárně Dukovany).
• Stav legislativy. Příprava "atomového" zákona se stále prodlužuje, fond na konec jaderného palivového cyklu si sice údajně České energetické závody tvoří, ale jeho výše ani způsob hospodaření nejsou státem garantovány. Přitom zpráva ještě pro federální vládu s návrhem na jeho vytvoření byla připravena již v srpnu 1991, další návrh projednávala porada ekonomických ministrů v říjnu 1992. To vše samozřejmě nevytváří ovzduší důvěry, které je pro přijetí jaderné energetiky tak důležité.

Obviňován je náš průmysl i firma Westinghouse, že usiluje o realizaci demonstračního projektu, který by otevřel velký byznys při modernizaci lehkovodních reaktorů ve státech bývalého sovětského bloku. Jestliže se skloubení sovětského reaktoru se západní moderní řídicí technikou podaří (a proč by nemělo být úspěšné v Čechách, když se osvědčilo ve Finsku), bude z toho mít prospěch nejen český průmysl (získá-li významnější podíl na případných zakázkách), ale zároveň se podstatně sníží riziko jaderné havárie v Evropě. Může někdo reálně očekávat, že tyto státy mají jakoukoliv možnost odstavit všechny současně provozované jaderné elektrárny? Takže zvýšení jaderné bezpečnosti elektráren perspektivních a odstavení těch, které by se nevyplatilo rekonstruovat, je asi pro nejbližší budoucnost důležité.

Konečně problém jaderná energie versus variantní zdroje není racionálně řešitelný. Argumenty protihráčů se míjejí jako mimoběžky v prostoru. Odpady představující riziko po tisíciletí a ovlivňování atmosféry v globálním měřítku je cosi, co překračuje lidské dimenze.