Blahoslavova slova verštatní

Část lidí tvrdí, že už je nic nemůže překvapit, a ti zbývající jsou překvapeni, že ti první mají pravdu. Překvapivě nepřekvapivé jsou i názory na čistotu jazyka v Gramatice české Jana Blahoslava (*1523, 1571). Leccos je podle něj verštatní (verštat, resp. die Werstatt – dílna), čímž vůbec nemyslí „užívané v dílnách“ (řemeslnickým odborným termínům říká vocabula technica), ale „nevhodné pro spisovný jazyk“, někdy jsou to i slovce krčemné, nespůsobné.

Jak vidno, už tenkrát si každý mluvil jak chtěl a bylo co usměrňovat. Smutně Jan Blahoslav konstatuje, že někteří kazatelé „vlastnosti slov nebedlivě a negruntovně, než tak jen po vrchu soudíce, odvrhou dobré slovo příhodné...“. Jinak však projevuje značnou dávku tolerance vůči uživatelům jazyka (stejně jako skuteční znalci jazyka dodnes): „Na nichž, jakož není proč se horšiti, tak také není jich proč pronásledovati.“ Krásný jazyk, moudré názory, jen červíček pochybnosti hlodne: není on sám termín slovo verštatní tak trochu ... „verštatní“?